Spíš více než méně přeskinovaná původní hra. A asi tolik zábavy.
A Plague Tale: Innocence z roku 2019 jsem poprvé dohrál nedávno v rámci přípravy na dvojku. Se dvěma sourozenci jsem v něm přežíval ve středověké Francii zachvácené magickým krysím morem. Šlo o první vlastní hru studia Asobo, byla krásná na pohled, ale poněkud plytká v obsahu, přesto úspěšná. V Requiem jsem očekával, že vývojáři se na úspěchu rozletí a ukážou, jakou hru chtěli udělat už na poprvé. Že překročí svůj stín.
NÁVRATY
Návrat do středověké Francie sténající pod krysím morem opět vypadá jako opulentní hostina pro čtyři apokalyptické jezdce. Pod nechutně krásným (a krásně nechutným) vizuálem to ale hnije. Mokvá tu stále stejná hratelnost, nenápaditá a unavená. Jako by to bylo podle pravidla: „Když to funguje, tak to udělejte znova a měňte jen nezbytně nutné.“ Tenhle trik já prostě neberu.
Schovávat se ve stínech, házet kameny po nepřátelích a bít je na blízko v únavných naskriptovaných arénách, metodicky proložených jako sendvič okurkou animacemi a povinnými „konverzacemi během explorace”? Už ne. Pro někoho dobré, pro mě po osmi hodinách upřímné snahy úlevný uninstall.
BEZ EPIDEMIE
Je tu ještě možnost (dodatečného) efektu pandemie. V jedničce se zkoumalo hrdinství zranitelných tváří v tvář epidemii moru. Nejen, že zamíchal společností, ale brutálně zasáhl rodinné vztahy protagonistů. Rány poněkud prozaičtější, ale o to strašlivější epidemie covidu následovaly nedlouho po vydání. Úspěch hry se tak dá přičítat i tomu, že spousta lidí se v ní mohla na nějaké úrovni identifikovat. Dostali v ní naději a víru v lepší konce.
Jenže ta dvojka vlastně žádnou takovouhle vrstvu nemá. A o to prázdnější se mi jeví.
Tyhle texty píšu ve volném čase. Nechcete mi k tomu koupit kafe? https://www.buymeacoffee.com/dobro
