Vizuálně strhující stealthové dobrodružství o dětech, krysách, středověku a spoustě bahna.
Protože se blíží druhý díl středověkého thrilleru, pustil jsem se do toho prvního z roku 2019. Francouzské studio Asobo s ním udělalo díru do světa dobrodružných her, když prodalo přes milión kopií. Kritika chválila zobrazení Francie 14. století promořené krysami, epidemií a Stoletou válkou a stealthovou hratelnost a herecké výkony. Dobrá zpráva: I tři roky po vydání to všechno vypadá dobře (pamatujete dobu, kdy 3 roky staré hry působily jako z minulého století?).
HNUS A ZMAR
A ta špatná? Tyhle vody už mi nic neříkají. Přitom ten popis zní tak dobře! Plížím se s mladou Amicií a jejím mladším bratrem kolem vojáků rabujících ve vyhlazených vesnicích, skrz páchnoucí močály a zpustlé hrady a odporná bahnitá předměstí opuštěných měst. Všude jsou krysy, a kde jsou krysy, tam to hnije a mokvá. Tohle je ten hnusný evropský středověk, jak o něm fantazíruji, ne ten vypucovaný hollywoodský. Tohle si navěky zapamatuji: výtvarnou stránku a atmosféru prostředí.
Zapamatuji si také, že Amicia není žádná superhrdinka, ale normální holka v nenormální situaci. Je zranitelná, moc toho neumí, spoléhá se jen na střílení prakem a odlákávání pozornosti. V tomhle ohledu charakter a jeho možnosti sedí do prostředí naprosto luxusně.
STRACH A NUDA
Zprvu vyvolávají nepřátelští vojáci, inkvizitoři a chumly krys obavy. Drsní, smrtící a nelítostní. Plížím se kolem, odlákávám jejich pozornost, zabíjím je ze zálohy a světlem rozháním krysí záplavu. I když jsou stealthové mechaniky vlídné a umělá inteligence tupá, tak je ve mě malá dušička. Časem se ti samí stávají únavnými panáky, kteří se chovají stále stejně bez sebemenší variability v přístupu k životu. Napětí mizí. Alespoň u mě. Je to vlastně osmibitová arkáda navlečená do strhující grafiky.
To není nutně špatně! Jen, safra, u mě tomu spadl řetěz. Raději bych se podíval na Innocence jako film (2-3 hodinový) nebo seriál (8x hodinovka), než abych ji 14 hodin hrál.
JEDNOHUBKA
Ono by to teda nevadilo, kdyby se hra snažila sdělit něco zásadního. Že si sourozenci mají pomáhat, a že se všichni máme mít rádi a táhnout za jedno lano, to nepovažuju za až tak průlomové zjištění. Stejně tak je moc prima stavba příběhu o přemnožení krys a morové ráně v kulisách válkou zachváceného středověku. Ale pod tím není vrstva, která by komentovala, provokovala, kritizovala. Není bezpodmínečně nutná, ale neztratí se. Co se pro mě ale vytratilo, to je pocit zábavy.
Chápu. A Plague Tale cílí na co nejširší publikum. Nechce nikoho zneklidňovat významy nebo složitější hratelností. Je to vlastně to samé jako jednoduchá nenáročná kniha, po které sáhnete, když zrovna nechcete číst nic komplikovaného. A jsem zvědavý, jestli v pokračování dovedou Francouzi z Asoba překročit svůj stín.
