Výtečně napsaná jednohubka o muži zavřeném v podivném labyrintu.
Nová kniha Britky Susanny Clarkové rozhodně není náročné čtení, ale o to větší jsem měl při čtení radost. Není to fantasy, asi je to spíš urban fantasy, nejblíž má k psychologickému fantasy. Jestli něco takového vůbec existuje. Příběh je skvělý a tak silně se opírá o pointu, až je strašně křehký. Jakmile byste dopředu věděli, proč hrdina přezdívaný Piranesi žije sám v labyrintu stovek pospojovaných síní, ve kterých se až do neviditelného stropu tyčí sochy a jednou za čas to tam vypláchne oceán, tak byste vlastně neměli důvod číst. A to by byla veliká škoda! Clarková skrz deníky protagonisty skvěle buduje atmosféru prostoru násilím architektů sevřeného do kamenných stěn a téměř absolutního ticha, jehož jedinými obyvateli jsou slepé sochy připomínající hrobku titánů nebo mocné a dávno zapomenuté civilizace. A člověk se cítí pod náporem velkoleposti malý a zanedbatelný. A chce vědět, o co tady jde.
Meditace nad izolací
Přiznávám, že Clarkové předchozí knihu Jonathan Strange & pan Norrell jsem nečetl, a že k téhle mě dotáhla především moje slepá láska k výtvarnému dílu G. B. Piranesiho, o kterém to vlastně vůbec není, i když ta inspirace je zjevná. Neznáte? Zagooglujte „piranesi imaginary prisons“. Piranesiho odkaz je vlivný, mimojiné inspiroval třeba design hry Deathtrap Dungeon nebo knihovní labyrint z Ecova Jména růže. Ale zpátky ke knize. Není namáhavá. Rozebírá se tu opojení samotou, opěvuje se izolace a ztracení ve vlastních myšlenkách a subjektivní interpretace reality, což jsou příbuzná témata. Hrdina je takový typický nerd žijící ve vlastním světě, který se chová místy jako idiot, ale to hlavně proto, aby se čtenář cítil chytřejší, že na to kápl a odhalil tajemství labyrintu dřív než on.
Podruhé už ne
Ano, to odhalení je milé a hezky (asi) koresponduje s tím, jak se spousta lidí během nejtvrdších lockdownů asi cítila. Velké plus má u mě Clarková za to, že dohrává konec mnohem dál, než by si pointa příběhu žádala, a že se jí daří přeskočit kýčovitou romantiku. I když… trochu kýčovité to celé je. Ale tak nějak to k tomu patří. Stejně jako fakt, že až zjistíte, jak se to celé má, tak vlastně nebudete potřebovat číst to znovu. Není to špatně, knihy jsou konzumní zboží, ale zrovna u takhle krásně čtivé a nápadité knihy mě zamrzelo, že její na první pohled složitý labyrint je vlastně jednoduchý. Jakmile jednou zjistíte, jak projít zrcadlovým bludištěm bez rozbitého nosu, tak už to nikdy nebude zábava.
