Hra: Psychonauts 2

Výbuch ohňostroje nad šedou realitu. Tohle skákání v krajinách nevědomí by zabavilo Freuda, Junga i Křečka v noční košili.

Mnohokrát jsem si při hraní téhle skákačky říkal, že to nejlepší jsem viděl, a že lepší už to být nemůže. Neviděl a bylo. Psychonauts 2 překvapuje na každém kroku. Nebo spíš: V každé lebce, protože herní světy Psychonauts 2 jsou především uvnitř lidských mozků a rámují je absurdní kulisy nevědomí. Mozky jako planety. Planety plné problémů.

Prostě navštěvujete lidské hlavy. Jako psychonaut (ten, který umí otvírat dveře do lidských mozků a procházet jimi) jménem Raz proskáčete třeba úzkostí a pečlivostí svíraná zákoutí mozku knihovnice Cassie, poštovní úřad v hlavě penzisty Forda Crullera anebo psychedelickou vnitřní realitu hipísáckých hudebníků. A v dalších a dalších se budete divit jako diváci, juchat jako hráči, s potěšením se probíjet k artefaktům pro záchranu reality a smát se radostí z dobře vyprávěného příběhu. Škoda jen, že žádný ze světů nedosahuje kvalit M. C. Escherem inspirované úrovně Milkman‘s Conspiracy z původní hry. Ale ruku na srdce – ta se nedá trumfnout.

Ono to dupání v hlavách cizích lidí není samoúčelné. Pomáháte jim najít cestu zpátky k sobě a právě oni jsou pak důležití při řešení příběhové krize. Je to i hluboce lidské. Postavy v sobě nosí nějaký větší či menší blok, dobře známé trauma, psychickou poruchu, osamělost nebo neklid. Tak trochu nebo hodně to známe všichni. Metafora stíhá podobenství, symbolismus obskakuje jinotaj, osobní problémy hrají mariáš s kolektivními vinami a ta zrcadla k nastavování se množí, čím víc toho zjistíte. Dokonce i na komentáře současných společenských fenoménů (a vývojářské reality) tu dojde – a je to citlivé, ale zároveň jasné a vypovídající.

Řešení všeho? Strašně pozitivní. Žádná atomová bomba, ze které vykvete krásný nový svět. Žádný cliffhanger s padouchem mávajícím ze stínů (jen pro hnidopichy, kteří to dohráli: toho pána v trubce nepočítám). Ale prostě a jednoduše napravíte všechno. Na konci je to v pohodě. Nikdo neškrábe mozky ze zdi. To je asi nejdůležitější kvalita celého příběhu i hratelnosti – tohle je příběh o tom, že si musíme pomáhat, a že se za to nemáme stydět.

Při hraní a po dohrání se zkrátka cítíte dobře.

Stejně jako u prvního dílu. Od jeho vydání uplynulo 16 let. To je v herním průmyslu zatraceně dlouho. Za tu dobu se objevily nové technologie, proměnily se žánry i vztahy mezi vydavateli, producenty a vývojáři. Legie herních autorů stihly přijít, zazářit a odejít. A na tomhle rozbouřeném moři kormidloval Tim Schafer bárku studia Double Fine. Teklo do ní, hodně, nakonec ale sehnal peníze, nechal se koupit Microsoftem a Psychonauts 2 dotáhl do konce.

Zavolal na to i ty, kteří s ním před 16 lety spolupracovali. Výtvarníci, scénáristé, programátoři, skladatel, dabéři – zážitek tak ve všech vrstvách bezešvě navazuje na původní díl i přes tu časovou propast. A, pozor, neopakuje tupě jen to, co bylo na jedničce super. Elegantně se vyhýbá prokletí „dělám znovu to samé““ a přináší novou dávku „super“. Je to profi práce, která nenabízí místa ke kritice z nedotaženosti. Kdybych ale měl hledat nějaké chyby, tak je to jednoznačně příliš pevné zasazení hratelnosti do skákaček minulé dekády. OK, to je jen taková z prstu vycucaná chyba, aby se neřeklo. Jo a jen na okraj: Děj začíná nedlouho po konci jedničky, ale Raz pochopitelně za těch 16 let nezestárnul. To se hercům nestane!

Kdyby Psychonauts 2 měla být poslední hra Tima Schafera, tak odejde jako nezapomenutelný vítěz v mnoha disciplínách. Udělal skákačku s duší, kterou stojí za prozkoumávání, a která dává ze všech úhlů smysl.

Autor: Luke

Pavel Dobrovský. Novinář. Fotograf. Cestovatel. A pár dalších nálepek. ABC, Level, Retro Nation.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.