Když na letní biják, tak na Indiana Jonese. Já půjdu znovu.
Když jdu na pokračování legendární série, tak si opakuju, že mi už není XY let. Za XY dosaďte dětský věk, kdy vás první díl dané série poprvé strhl ze židle. Prostě to tak je, úžas osmiletého kluka se dost těžko replikuje po několika desítkách let. S tím jsem šel i na pátého Indiana Jonese. A bavil jsem se, ve finále dokonce nejedna slza utekla. Což teda není až tak vypovídající, protože v podstatě řvu u každýho filmu. Tady to ale bylo hodně slz.
Ford funguje
Před závorku vytýkám, že vůči Indianu Jonesovi mám značnou toleranci, a že díl čtvrtý (tedy předposlední Království křišťálové lebky) mi žíly nerve. Původní trilogie mě formovala a Harrison Ford se pro mě stal zásadním hercem – dokázal zešednout a nevyblednout.
Kickovací terapie
To se mu daří i v pátém Indianu Jonesovi, i když tady už vzhledem k věku hraje spíš roli sidekicka pro svou novou sidekickyni, skvělou Phoebe Waller-Bridgeovou a v trojúhelníku s nacistickým Maddsem Mikkelsenem se všichni tak nějak kickují, až nevíte, kdo je tam lepší. Svět každopádně ustojí další hrozbu nacistů a zneužití tajemného artefaktu a Ford jednoznačně vede silou osobnosti a hlášek.
Podobojí
A to přispívá k zábavě. Film nerežíroval Steven Spielberg, ale méně nápaditý James Mangold, ale ten dovede nadělovat stejným dílem fanouškům, pro které má spoustu pomrknutí v konverzacích, obrazech anebo situacích, i obyčejným návštěvníkům kin, kteří o Jonesovi ví tak maximálně to, že má klobouk a bič a potřebují hlášky, honičky aut/motorek/tuktuků/koní a dynamit.
Hledání dobrodružství
Někdy je tam toho až moc, zejména těch honiček a počtu lidí, kteří se z nějakého důvodu snaží Indiyho zabít. Za těch 142 minut se toho stane zbytečně tolik, že se mi z paměti špatně loví ty ryze jonesovské momenty. To mluvím o takové té čiré a stoprocentní radosti z klukovského dobrodružství, které se odehrává v alternativní historii, která je jak ta naše – akorát otevřenější snění, absurdnu a možná naivitě. Ve které jsou prastaré chrámy pojištěné proti zlodějům naprosto dementními mechanismy, ve které hrdinové neřeší peníze a politiku, ale jen, jak se vylízat z problémů za doprovodu hudby Johna Williamse (ta tu je a funguje).
Digitální mlazení
A ve které nemusíme debatovat o tom, jestli digitálně omlazený herec mluvící stařeckým hlasem, je k dobru filmového zážitku nebo proti němu. Hochům z ILM přeju, že pohoní počítače na rekonstrukci člověka, ale sledovat to a bavit se? To je jako sex po telefonu. Neexistuje to. Je to divné.
A slunce zapadá
Nemá cenu se tvářit, že ve scénáři nejsou logické díry – jsou (a vždycky byly) a mnohem víc než kdykoliv jindy platí, že příběh proběhne i bez Indiana Jonese, který by tu vlastně vůbec nemusel být. Ale je tu. A tímhle snad končí. Stejně jako skončil Deckard a Han Solo, tak teď odchází i největší filmový archeolog všech dob. Ten film je vlastně takový odchod důchodce, který nenašlapuje úplně pravidelně, mírně se kymácí a občas se musí zastavit, aby se rozdýchal, ale pořád do toho zapadajícího slunce odejde.
