Hororový Jules Verne potkává Indiana Jonese v sukni. Rebirth je vyspělý horor, ve kterém studio Frictional sčítá dekádu zkušeností s hororovým žánrem.
Hoši ze švédského studia Frictional Games to zase dokázali. V jejich hrát se bojím a bojím se v nich rád: monster, vlastní zranitelnosti a myšlenek, které umí strašit v hlavě i měsíce po dohrání. Takových her je málo a každá další je zapotřebí. SOMA (2015) z garáže Frictional patří mezi mé horní desítky her. Řešila se v ní problematika přenesení vědomí do stroje. Rebirth oproti tomu pitvá mateřství a těhotenství mezi oživlými mýty Sahary v roce 1937.
S pouštními a později lidskými démony nelze bojovat a při přímém pohledu na ně se hlavní hrdinka Tasi rozkládá strachy (téměř doslova). Musí se schovávat ve stínech pískem zavátých francouzských pevností, ztracených římských katakomb a paralelních realit, ve kterých najde příběhy psané v agónii umírajícími jednotlivci i světy.
Rebirth je vyspělý horor. Ještě aby ne! Frictional v něm sčítají dekádu zkušeností s hororovým žánrem (Amnesia vyšla roku 2010). Nad systémem smrti, světla a tmy, akumulace strachu, nahodilým obnovováním monster, navigací a změnami prostředí někdo strašně přemýšlel a dokázal je pevně propojit s osobním diskomfortem až strachem. Vyplývá z toho pocit izolace, kdy jste úplně sami a nikdo vám nepomůže. To je děsivé. K zbláznění. A je tady i jiný typ strachu – Tasi bojuje o sebe a o své dítě. A je těsně před porodem.
Hodně jsem od té mateřské linky očekával a doufal, že přinese něco nového. Nápad je skvělý – neutíkáte před monstry sami, jste dva v jednom těle a musíte reflektovat svůj stav. Jenže naplnění téhle myšlenky není až tak dokonalé. Když dítě kopne, tak si Tasi po stisknutí X prostě pohladí břicho anebo zasténá při pádu z větší výšky. Skrz animace je mateřství je vyprávěno dobře, herně však pokulhává. Moc vás neomezuje. Nemůžete například potratit nebo předčasně porodit. Ne snad, že bych to chtěl vidět! Ale ta možnost by určitě znásobila pocit šíleného strachu ze ztráty toho nejdůležitějšího.
Oproti tomu, samotný příběh o přežití pádu letadla uprostřed pouště a o hledání cesty za záchranou je krásně zamotaný a ve finále hezky vypointovaný, s několika úrovněmi pro porozumění a třemi konci. Vyplývají z rozházených deníků a věřte, ze čtenářského hlediska se vyplatí je číst. Není to takový masakr jako SOMA, ale dost dobré na to, aby se podle toho napsala ucházející sci-fantasy kniha někde na úrovni hororového Julese Verna, který potkal Indiana Jonese v sukních.
Co je pro mě ale nejdůležitější: Myslím, že tu opatrně pootvíráme dveře novému hernímu tématu – rodičovským thrillerům. Vysvětlím. Už delší dobu od nejrůznějších herních autorů slýchám, že by chtěli zpracovat svoji rodičovskou zkušenost. Ne nutně jako v That Dragon, Cancer, což je výpověď o úmrtí, ale spíše ve smyslu přenesení nově získaného pocitu zodpovědnosti, životních změn a myšlenek do herních mechanik. Není to lehké. Ne snad kvůli nedostatečnosti technologie, ale protože nikdo moc neví, jak to udělat. Všichni zatím tápou.
Jenže v poslední době se to mění. Možná je to tím, že i publikum dozrává, stejně jako autoři. Kromě Rebirth jsou tu kousky jako vynikající česká Someday You‘ll Return od CBE software o tom, jaké to je být špatným otcem anebo podobně laděná ZAAM. Ono toho určitě bude ještě víc a her, ve kterých se od centrálního rodičovství odvíjí herní mechaniky nás čeká ještě hodně. Snad. Rebirth ukazuje cestu.
