Sklář z Herátu

V Afghánistánu se mi stala spousta věcí, které do konce života nezapomenu. Byly nadpřirozené. Povím jen o té, která se dá racionálně vysvětlit.

Bylo to v Herátu. V tom městě, o kterém jste nedávno četli, že ho dostal Tálibán. Ulice byly čisté a klidné, lemované mešitami a stromy, vládla v nich metropolitnější atmosféra než v hektickém Kábulu. Herátu se říkalo perla Chorasánu. Chápal jsem, proč.

Rád jsem chodil nepoznán městskými čvrtěmi, oblečen do šalvaru kamízu, s koženou odrbanou vestou a s vousy, stal jsem se součástí ulice. Prolejzal jsem město, někdy s nečekanými známými, jindy sám, dával si ovocné drinky a díval se na obyvatele, kterým se i přes dekády válek dařilo působit hrdě a nezlomeně. Stejně jako pěti pětapadesátimetrovým minaretům zničeného chrámového komplexu (vyhodili ho kdysi do vzduchu Britové). Tišší svědci a strážci. V počítačové hře by se vytrhly ze země a složily do obra, který by bránil město proti cizákům.

Jenže tohle zase a bohužel nebyla hra.

Jednou jsem vstoupil do starožitnictví. Dovnitř nepronikalo slunce, hromady vodních dýmek, látek, šperků a dalších kovových ozdob, pyramidy skleniček, polodrahokamů a drahokamů, čalouněné židle a prošívané závěsy, amulety proti ďáblovi, růžence a prsteny osvětlovaly jen žluté žárovky u stropu. Mžoural jsem na tu kramářskou spoušť a dost živě si vybavuji, že první, co mě napadlo bylo: Jak dlouho by trvalo, než bych na tom všem utřel ten nažloutlý pouštní prach? Vytrhl mě hlas z temného koutu: „You are here, finally. I wait you. Many days. Welcome Pavel, sit, we talk.“

Seděl za stolkem, na kterém byl připravený čaj pro dva. V Afghánistánu si nikdy nemůžete být věkem lidí jisti, ale tomuhle jsem ve tváři viděl víc utrpení a roků než většině ostatních. Byl starý, zkroucený a pomrkával na mě jedním okem. Druhé bylo buď nemocné nebo skleněné, těžko říci. „Měl jsem o tobě sen. Poslední tři noci se mi o tobě zdálo. Viděl jsem tě, jak vstupuješ do mého obchodu opět a znovu. Dneska v noci jsi mi řekl své jméno a já věděl, že konečně přijdeš.“

OK, tohle vás posadí na zadek. Horkého čaje bylo naštěstí dost na dlouhé povídání. Ale ne o snech. O skle. Ten pán, to byl sklář. Herát byl svým sklem proslavený a přede mnou seděl jeden z nejslavnějších sklářů, jaké druhá polovina 20. století v tomhle městě poznala. Jeho sklo bylo vyhledávané v celém regionu. Objednával si ho šáh z Íránu, posílalo se bohatým Indům do jejich paláců. Lidé zdvihali poháry plné vína a říkali: Tak tohle sklo je od skláře hérátského.

A tenhle sklář, přátelé, byl bohatý. Měl velkou rodinu, hodně peněz. Sklářské řemeslo začal učit i své syny, tedy ty, kteří chtěli. Jenže přišla první válka. Odešel do ní první syn, ten nejstarší, bojovat za nějakou věc. Když ho pohřbili, vzal sklář část rodinného bohatství – uloženou do drahého kamení – a vytvořil na počest syna skleněnou kolekci se zapečenými drahokamy. Prodal ji. Za hodně peněz.

A pak prodal další.

A další.

A další.

Tři synové, tři hrsti pokladů hozené do ohně. No, a pak přišel Táliban, takže další hrsti. Herát jako město se sice udrželo, ale byznys šel do kopru. A když Američané Táliban svrhli, nebylo v Herátu moc tradičních sklářů a ti, kteří zůstali, nedokázali čelit konkurenci levného skla z Číny. Ani ten náš sklář na to neměl. Zlomený životem, dokázal tak maximálně otevřít krám s veteší a za barákem, kam mě o několik dní později vzal, provozoval malou sklárnu, u které se hrbil jeden jediný zaměstnanec – zdravotně postižený chlapík, pro kterého to byl jediný způsob, jak přežít. „Jsme na tom podobně,“ říkal sklář s okem zabodnutým do zkrouceného člověka, který foukal sklo.

Ten příběh o pokladech a synech je pravdivý, časem se mi potvrdil i z jiných zdrojů (od rodilých lidí z Herátu i od Evropanů, co tam pracovali). Docela by mě zajímalo, jak je na tom dneska. Jestli žije nebo ne. Doufám, že ano, ale část mě si přeje, aby odešel v časech, kdy se zdálo, že všechno dopadne jinak.

No a jestli vás zajímá to racionální vysvětlení snového přivítání, tak z velkou pravděpodobností člověk jako tenhle měl kontakty na tajnou policii a věděl o všem. A já měl tajné za zadkem neustále. Na hotelech se registrujete (respektive odevzdáváte kopii pasu policii) a ono se to roznese, že přijel někdo s báglem a beze zbraně a nebo pověření z nějakého NGOčka. Doslechnul se to i on, včetně jména. A pak, když jsem vstoupil do jeho obchodu, tak věděl. Asi tak. I když je samozřejmě otázka, jak věděl, že do něj vůbec vstoupím.

Autor: Luke

Pavel Dobrovský. Novinář. Fotograf. Cestovatel. A pár dalších nálepek. ABC, Level, Retro Nation.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.