České dobrodružství v papírové diktatuře.
Rachel je operní zpěvačka. Její soprán ohýbá realitu. Je to hlas, který dělá svět barevnější a krásnější, a který se nedá zapamatovat, protože se musí prožívat. Když se do toho opře, tak lidé sní o lepším. O svobodě. Její vzdálenou příbuznou by mohla být Salsa Verde z Tajemství hradu v Karpatech, ale Rachel je oproti ní živá. A unesená Vůdcem, který ji hodlá zneužít jako svoji ultimátní zbraň v ovládnutí města Phonopolis.
HRA EXTRÉMŮ
Phonopolis je hra extrémů. Extrémní je politické zřízení, které řve z tlampačů obyvatelům do uší, aby makali do zemdlení. Extrémní jsou nároky opery na své zpěváky. Extrémní je samotné město – postavené z papíru a ručně rozanimované během deseti let. A extrémní je popelář Felix, který se kvůli nedosažitelné lásce k operní divě rozhodne zachránit svět.
Všechny texty píšu ve volném čase. Nechcete mi k tomu koupit kafe?
PAPÍROVÝ HACKER
Problém papírového města nevyřešíte sirkou nebo nůžkami, textury jeho domů jsou z pevného kartonu a zdi z poctivé práce ve 3D enginu. A vy se stejnou poctivostí musíte překonat všechny nástrahy a léčky. Řešit rébusy vedoucí k otevření dalších dveří, občas obelstít pořádkovou policii, nacházet souvislosti a někdy se i plazit potrubím, anebo hackovat složité stroje.
Jak je u studia Amanita zvykem, nic vás netlačí kupředu a stačí jen klikat na klíčové předměty, pohrávat si a experimentovat, než naleznete správnou cestu. Opravdu výjimečně, tak jednou za deset příležitostí, působí problémy neintuitivně (závěrečné puzzly jsem složil spíš náhodně), ale to asi patří k tomu býti Phonopolisanem, tedy obyvatelem města, kde věci fungují jinak**.** Důležité je, že jsem se nenudil a nenadával. Za nějaké čtyři hodiny jsem to měl za sebou.
POMALOU CHŮZÍ VPŘED
A šlo by to rychleji. Jenže pomalost je tu předností. Když proběhnete kolem výhledu na čtvrť, propásnete polovinu zážitku. Jak je to panorama animované! Jak se to hýbe! Jakou má architekturu! Dokonce se při pohybu myší mírně scéna mírně pohne a můžete vidět “za roh”. To je právě díky té kombinaci papírového modelu a 3D.
A proč nespěchat? Tak třeba. Když vyřešíte hádanku na první pokus, uniknou vám její úsměvná špatná řešení. Rychlost vám neprospěje, ale když se vnoříte do scenérie na dlouhé minuty? To je způsob, jak si to celé vychutnat. Díky detailním animacím a Felixovým komentářům se pak dozvíte mnohem více o pochmurném světě, ve kterém je normou neustále vynucovaná práce a povrchnost.
KDYŽ PRAVIDLA RDOUSÍ
Od hlavních koní ze stáje Amanity se Phonopolis liší nejen přítomností dabingu (nyní v angličtině, do měsíce by měl být český), ale také kritikou společnosti spoutané prázdnými hodnotami. Na ulicích není místo pro svobodu a umění, všechno je ovládané velkým Vůdcem a nikdo neunikne.
Jak to tak chodí, politický systém, zprvu možná vedený pozitivními myšlenkami, začíná metastázovat a pravidla, která vypadala jako cesta k světlým zítřkům, se utahují kolem krku a rdousí. Minulost je mazána, aby nevyrušovala utrpení v současnosti a nelidskou budoucnost.
K takové orwelliádě, ve které můžete číst vlivy Mechanického pomeranče, Brazilu a všech dalších, zatím v Amanitě nikdy nepřikročili a je zajímavé sledovat jejich tradiční adventurový přístup ohnutý do světa temných tónů.
ÚSMĚVNÁ DISTOPIE
A přitom je celý zážitek pozitivní a úsměvný. V animacích nechybí groteska a přehnanost Looney Tunes a jako aktivní pozorovatel se můžete neustále usmívat pod vousy, do jakého absurdna to Phonopolisané dotáhnuli. Ten rozkrok mezi orwelliánskou bezútěšností a kreslenou groteskou je záměrný – blíž Brazilu nebo Švankmajerovi než Orwellovi samotnému. A když jde opravdu do tuhého a animace nestačí, tak přispěchá hudba Floexe, aby i nejtemnější pasáže odlehčila.
Například v jedné scéně musíte donutit čtveřici byrokratů, aby vám odklepli lejstro pro vstup do luxusní části města Avantgarda. Úředníci sedí v maličkých komůrkách, kterými se dá otáčet, a které se vzájemně ovlivňují. Oficiálně od nich potvrzení získáte až poté, co jim různým natáčením jejich kanceláří značně zkomplikujete klaustrofobní život.
KDYŽ TO VRŽE
Co mi chybělo? Pár věcí by se našlo. Hra třeba představí mechaniku, která vám umožní táhnutím myši odtrhávat papír ze stěn jako tapetu (s uspokojivým zvukovým efektem). A to je boží. Bohužel se to objeví jen na pár místech. Určitý typ rébusů se zbytečně opakoval, což by u tak dlouho vyvíjené hry nemuselo být.
FELIX SE SLUCHÁTKY
Podívejte. Tam někde v uličkách se špinavými popelnicemi se ukrývá odpor vůči diktatuře a Felix sám se svými sluchátky, které potlačují všudepřítomný Vůdcův hlas, se pod vaším vedením stane tím nečekaným hrdinou, který na to má. A Amanita má v kapse další titul, ve kterém doručili přesně to, co od nich svět čeká — nehledě na náladu je to „hra jako hračka“.
POD ČAROU
Je potřeba dodat ještě jednu věc. Za vývojem Phonopolis stojí animátoři Petr Filipovič, Oto Dostál a Eva Marková, kterým Jakub Dvorský a jeho tým v Amanitě poskytli možnosti a expertízu pro vývoj a dokončení hry. Amanita tak pokračuje ve své úporné snaze stát se vydavatelem malých, animačně a výtvarně hodnotných her. Jestli to takhle půjde dál, tak se máme na co těšit. I když bych se teda příště rád těšil kratší dobu než deset let.
