S láskou vzpomínám na to, jak jsem před 24 lety vylezl na vulkán Ol Doinyo Lengai. 3 188 metrů. Stojí uprostřed masajských savan u hranic Tanzánie s Keňou.
Po třech dnech pochodu. Nahoru za jeden den, bez vody v plné sluneční palbě přes 40 °C. Výstup direttissimou trval asi 7 hodin. Nejhorší byly poslední 2 hodiny. Jeden krok nahoru a vžžžžum, v sopečném prachu se jelo o dva kroky dolů. Bolest, vztek a bezmoc.
Nahoře
V kráteru jsem se v žíznivém delíriu při pohledu na (jedovatou) vodu jezera Natron na obzoru málem propadl skrz křehkou vrstvu zatuhlé lávy vedle sopouchu, ze kterého to strašně dunělo. Vůbec to tam bylo dost přízračné a o hubu. Kouřilo, smrdělo, burácelo, pukalo to. Ty vole, říkal jsem si, ty jsi vlezl do aktivní sopky!
Kluci masajští, co mě cestou nahoru nutili žrát kořeny sopečné kytky, ve kterých bylo aspoň trochu vody, zůstali pod kráterem. Protože se neleze tam, kde bydlí bohové. Tvářili se trochu překvapeně, když jsem se k nim dopotácel zpět. Asi mě měli za odepsaného, vhodná oběť bohům – došla jim do chřtánu sama.
A dolů…
Ještě větší výkon než cesta nahoru bylo, že jsem to dolů utíkal ve strašném stresu, přeskakoval propasti, a než jsem o sto let a jeden den později doběhl ke studni vedle masajské bomy, byl jsem celý od krve a oblečení bylo rozedrané na cáry, jak jsem probíhal trnitými keři a válel se po kamenech dolů.
Ve studni, vlastně pramen horké vody uprostřed horké savany, byla hodně sirnatá voda. Už jsem do ní skákal šipku, když mě s jekotem čaply masajské holky a děti a odtáhly do stínu, abych si nepřivodil kompletní zadření organismu z přechlastání. Kopal jsem jen málo. Byl jsem rád, že jsem zase mezi lidma.
Vrtulník je taky možnost
A někdy poté jsem četl reportáž v National Geographic, ve které se prsili, že nahoru na Ol Doinyo Lengai se podívalo fakt málo Evropanů a Američanů a když, tak že to byli jen výzkumníci, co mají pro strach uděláno a nebojí se tam přistát s vrtulníkem.
Velkoryse jsem mlčel.
Byla to krásná pitomost. Pitomá krása. A pozítří Ol Doinyo Lengai uvidím znova. Nahoru nepůjdu, ale na pohled se starou známou posvátnou horu se těším.
Mimochodem – vůbec si nepamatuji, že jsem fotky v kráteru dělal. Byl jsem v takovém delíriu, že jsem jel na autopilota. Vlastně si z toho moc nepamatuju.
