Většinu doby jsem se bavil a byl střízlivý.
Posledních několik měsíců jsem prožil v literární křeči, protože jsem četl všechny příhody Jakuba Vandrovce od Andrzeje Pilipiuka. Když Vandrovcovy eskapády začaly počátek milénia proudit z Polska do Česka, tak jsem nad nimi povýšeně ohrnoval nos – já, milovník Zaklínače, mám číst o permanentně ožralém exorcistovi důchodového věku, nota bene ze současnosti? Tsss, perverzní! Ale tak nějak mě to pronásledovalo a pociťoval jsem určitou mezeru ve znalostech polské fantasy.
Což je literatura, kterou mám rád.
Alkohol a nenávist
To, co Vandrovcovi fanoušci dostávali postupně 20 let jsem vstřebal za zlomek času. Jestli to byl dobrý nápad, to nevím. Bylo to každopádně intenzivní. Přežil jsem ve zdraví, myslím, pozoruji na sobě jen zvýšenou konzumaci lihovin a ostřejší nenávist ke světu, i když to nemusí nutně souviset. Já to ale tak s literaturou mám, když něco čtu dlouho, začne mi to prosakovat do reality. Má to i své plusy. Výrazněji jsem zachytil vývoj autorových světonázorů (se kterými obvykle nesouhlasím) a samotné postavy Jakuba Vandrovce, kterého jsem se naučil mít rád někde kolem čtvrté knihy (z devíti), i když to „mít rád“ je trochu přehnané tvrzení. Prostě jsem si na něj zvykl.
Vandrovec. Jakub Vandrovec
Ale začněme tam, kde se to má – u Vandrovce. Pro ty z vás, kteří neví, jde o asi osmdesátiletého vymýtače slovanských a komunistických ďáblů a démonů a knihy popisují jeho dobrodružství. „Ať lidstvo zachraňují všichni ti Edwardi, Batmani nebo Voldemorti, já jsem v důchodu,“ říká. Z toho vyplývá, že neustále zachraňuje lidstvo. Je dobrej, jeho slovanskou turbomagii obdivují ezoblbci celého Polska. Málem se dostal do Bradavic, dokonce k němu doletěla sova, ale „Anglie je daleko, po první válce bída, neměl jsem prachy na jízdenku a navíce neumím anglicky, tak jsem nad tím mávl rukou.“ Bydlí na Starém Majdanu poblíž polských Vojslavic, napůl to tam vypadá jako v Sudetech a napůl jako v tradičním zapadákově, kde žije prvotně pospolná společnost: Lidé jsou idioti, nikdo nemaká, hodně se chlastá, policie je úplatná a cokoliv z venkovního světa smrdí a je nutné to zapálit, zmlátit a zabít. Vandrovec smrdí taky: potem, samohonkou, stájí, kouřem, eventuálně ještě tabákem. A strašně chlastá. Chlast je v povídkách klíčový: pomáhá zapomenout, provokuje k výtržnostem, podporuje v pábení a Vandrovec ho miluje a uctívá, protože pochází z rodu paličů a exorcistů. Když vybíjet upíry, tak zásadně pod vlivem. Stačí si předchozí věty vydestilovat a je vám jasné, že tohle je třeskutá směs pro povídkové motivy.
S Vandrovcem na dobrodružství vyráží sto letý Semen, kozák od Volhy, věrný carskému Rusku a jeho noblese a pokrytectví. Úderná dvojka důchodců je značně překvapivá: Umi bojovat na blízko i na dálku, hádat se, přemýšlet a samozřejmě do toho všeho permanentně chlastat. Řeknu vám, chlastu je v těch knihách tolik, že mi to bylo a je odporné. Nicméně, tohle akční komické duo řeší problémy. Někdy kvůli nim cestuje časem nebo do jiných realit, jindy do Varšavy, anebo do sousední obce, kde přežívá polskou vládou nepovšimnut (ale Vatikánem znám) kmen neandrtálců. Včetně mamutů. Zabíjí upíry, přerostlé magické ryby, pohrávají si s nalezenou vodíkovou bombou a kdo ví co ještě. Je toho vlastně docela dost a má to drajv. Vandrovec v Polsku dokonce získal statut echtovního superhrdiny a postavili mu pomník ve Vojslavicích.
Síla polské urban fantasy
Je to hřiště vykolíkované pro společenskou satiru, ve které Pilipiiuk drsně reflektuje, co mu táhne hlavou? Ano, to taky. Kvalita ale kolísá. Krátké povídky jsou nemastné neslané, obvykle končí tím, že se Jakub a Semen ožerou víc, než jsou v průběhu povídání. Pak ale Pilipiuk sází delší kusy, které se blíží urban fantasy a jsou – zcela vážně – fantastické. Na ulicích noční Varšavy spolu bojují slovanští pohané, Vikingové, animisté a vatikánská inkvizice; Vandrovec ubíjí upíry, ničí mumii Lenina a vrhá se do egyptských pyramid, aby zničil oživlého (opět) Lenina. Nenávist vůči fašistům a komunistům z něj stříká. Zamkne satanisty do sklepa, aby mohl v domě nad ním okrádat ve falešném hotelu Němce a Rusy. Omylem zničí Drákulu, vyříká si to se slovanskými bohy a konec světa odvrátí tím, že se … ano. Ožere. Dokonce podvede Smrtku.
A je toho víc. Nikoho bych nenutil, aby četl všech devět knih naráz. To může udělat jen hodně umíněný masochista. Ale kdyby vyšlo best of Jakub Vandrovec, asi bych se nerozmýšlel a řekl jo, to si přečti.
Skoro jako Disco Elysium
No a co se toho Geralta ze začátku týče. Byla podle něj hra, tu si všichni pamatujeme. Všechny tři. A taky seriál… ok, nebudu zabrušovat jinam. Zasloužil by si Vandrovec hru? Jo. Velkolepou adventuru ve stylu Sherlocka Holmese. Akorát o smradlavém důchodci, co se musí udržovat pod parou, aby dokázal čelit realitě a záhadám. Něco jako Disco Elysium, ale vlastně úplně jinak.
