Hra: Elden Ring

Hra, která se ztratila ve vlastní dokonalosti. A porazila mě.

O téhle hře se mi strašně špatně píše. A protože na následujících řádcích můžu napsat cokoliv, tak hned na začátku přiznám jednu věc – Elden Ring je neuvěřitelně strhující a skvělá akční RPG. Může za ní japonské studio From Software, které ve svých předchozích hrách vytyčovalo nové hranice pro herní vyprávění a akci. Elden Ring ty samé hranice mistrně obtahuje zvýrazňovačem a místy i trochu překresluje.

Tvůrčí vrchol

Tahle hra je krásná ve své dokonalosti a dokonalá ve své kráse. Vůbec se nedivím, že spousta lidí v ní našla ztracenou lásku, a že se na TikToku, Twitteru, Discordu a Facebooku nemluví prakticky o ničem jiném. Fanoušci Hidetaka Mijazakiho jsou bez sebe nadšením, protože tohle je jeho tvůrčí vrchol, syntéza toho nejlepšího z předchozích her. Najdete všechno, co znáte a to samé všechno je hozeno do velikého, otevřeného a vysoce nepřátelského a krutého světa.

Dívej se a div se

A právě ten svět, strhující jako malby Alana Leeho, opulentní jako zámky Ludvíka II., pevně zakořeněný v krajině jako pravoslavné chrámy, zastiňující člověka jako na grafikách Piranesiho, ten jsem si zamiloval. Monumentální a zapomenutý, vytapetovaný dekadencí, za každým rohem jiný a v té pestrosti soudržný.  Stačilo by mi procházet se tu a psát cestopis o hrobkách neznámých králů a o rozhledech z nejvyšších věží opuštěných hradů.

Dá se to hrát!

Jenže bez soubojů to nejde. Umíral jsem mnohokrát pod ranami levobočků pohádek bratří Grimmů a severské mytologie. Smrt se dá očekávat, taková jsou pravidla souls her. Vlastně mi to už nepřišlo omezující – umírání se stalo součástí existence v té divné krajině a zároveň jen trochu obtížnou nepříjemností, protože ukládacích míst je tu spousta a s extra tuhými souboji  vám v pohodě pomůže nějaký zkušenější hráč. Ve srovnání s předchozími tituly vynikne, že Elden Ring je přístupnější, ale ne jednodušší. From Software to udělali vychytrale tak, aby se hardcore fanda nažral a začátečník zůstal celý. Top.

Tady bych mohl začít psát, jak to všechno funguje nádherně, ale to dělají všichni všude. Berte to jako fakt (včetně toho, že hodně z toho, co nefungovalo minule, nefunguje ani teď).

Něco chybí

Spíš chci podat zprávu o tom, proč už Elden Ring nehraju. Jak jsem odkrajoval hodinu za hodinou, začal jsem být v rámci nadšení pomalu, ale jistě unavený a frustrovaný. Elden Ring se pro mě stala monstrem, se kterým jsem zakleslý do nekončícího souboje. Nemá to konce. Hlavním důvodem je nedostatek dramaturgického vedení v otevřeném světě.

Ta největší designová změna v sérii mi (si) podrazila nohy. Tak nějak tušíte, kam jít dál, ale hra nic konkrétního nesignalizuje. Neříká vám ani tak banální věci jako, kde už máte „splněno“ a, kam jít. Příběh? Zřejmě tu nějaký bude, těžko říct. Charakterizace vedlejších postav? Eeee, asi ano, ale… Asi ne. Ovládací rozhraní? Vlastně je strašně hnusné a komplikované.

Problém času a prostoru

Po 50 hodinách nemám pocit příběhového posunu anebo odměny za vynaloženou námahu. Dostávám přes hubu stejně jako na začátku a stejně jako na začátku nevím nic. Jasně, 50 hodin je na tuhle hru málo, ale fakt se mám po takové době cítit – a znovu to zopakuju – jako na začátku? Někteří známí říkali, že po třicáté hodině je to začalo bavit. Jiní, že jsou ve sto třicáté a furt to nekončí a ani to není méně náročné. A že chtějí skončit, ale už to nejde jinak, než to z povinnosti dohrát až do konce.

Tohle nechci.

Když lezu na horu, potřebuju jednou za čas vidět její vrchol. Jinak mě ta cesta, která je důležitější než cíl, nemůže těšit. Stává se utrpením.

Elden Ring jsem odinstaloval. S úlevou jsem si ale přiznal, že to – možná už – není zábava pro mě.

Hodně jsme se snažil mít Elden Ring bezpodmínečně rád. Ale nešlo to. Třeba i proto, že to herní bezčasí mě připravovala o čas pro jiné hry. Takové, které by dokázaly za 10 hodin odvyprávět příběh a zanechat výrazný dojem. Z Elden Ring si odnesu, že jde o nádhernou a skvěle vymyšlenou hru, která se ztratila ve vlastní dokonalosti.