Hra: Deathloop

Budoucí legenda.

Hrát Deathloop je jako sledovat, jak partu běžeckých veteránů předbíhá dvacetiletý rychlonožka se sluchátky na uších. Takový ten typ, kterého byste chtěli profackovat, ani nevíte proč, prostě z principu. A pak zjistíte, že je to jejich syn. Deathloop má DNA ostatních her od Arkane (Dishonored, Prey), jenže z těch otevřených úrovních, svobodného taktizování a audio deníků na každém rohu roste tak trochu jiné zvíře. Takové, které víc respektuje hráče a jeho rozhodnutí a takové, které všechno rámuje do zdánlivě nekončící časové smyčky.

Sám sobě pánem

Postupně. Ve většině her dobrovolně přistupujete na velmi úzce vymezenou představu vývojářů, jak máte jejich hru používat. To je v pořádku, spousta autorů tohle umí strašně dobře. Jenže je tu druhá strana: Jak umožnit lidem, aby hráli podle svého přesvědčení (a nevypadalo to jako Minecraft)? A to je Deathloop. V rámci nastavených parametrů můžete dělat co chcete – střílet, plížit se, využívat prostředí anebo speciálních schopností a neustále si to tak nějak dirigujete sami. A prostředí vám vychází vstříc nejen svým charakterem, ale také reakcemi. Cítíte, že váš šílený plán na překonání nepřátel vychází. Je to přístup, který spoléhá na to, že máte zájem nad hrou přemýšlet – a funguje skvěle.

Dokolečka dokola

Blbá není ani časová smyčka, ve které se točí dokolečka jeden jediný den na odlehlém ostrově, který obývá pár desítek maniaků se zbraněmi a jejich nadřízení, které musíte během jednoho dne (!) kreativně odpálit. Jedině tak za smyčky vystoupíte. Všem je všechno tak nějak úplně jedno, protože carpe diem a život je nekonečná párty. Akorát, že si nic nepamatují z minulého dne, takže neví, že jste je včera odpálili, ale to bysme zabíhali do detailů. Vše je stylizované do 60. let, blablabla. Když si tím jedním dnem párkrát projdete, najdete v něm elegantně utkané předivo vnitřních vztahů a dodatečných úkolů, které jsou zkrátka a jednoduše geniální, protože vás ženou od jednoho místa k druhému v různých časech dne a vašemu vnitřnímu Sherlockovi to udělá strašně dobře.

FTW

A nakonec, to je pro mě fakt důležitý, ta smyčka je v podstatě metaforou na tu část AAA herního průmyslu, která se točí v nekonečných pokračování. Spousta her kanibalizuje svoje předchozí díly, jedou si dokolečka do samé s mírnými úpravami. Sporty a závody (budiž), akce, fantasy RPG, pokračování, remastery, remaky. Deathloop z téhle pasti dokázala uniknout – není to Dishonored 3 nebo Prey 2. Smyčku narušila a zbořila; unikla prokletí opakování a všednosti. A když k tomu hraje hudba Toma Salta, tak je všechno správně.

Důkaz, že i na poli AAA titulů jde zaskórovat s novou značkou se jmenuje Deathloop.

No a důvod, proč vám to tady píšu je, že jsem si o tom moc pěkně popovídal v podcastu s Radarem a Jardou.

Autor: Luke

Pavel Dobrovský. Novinář. Fotograf. Cestovatel. A pár dalších nálepek. ABC, Level, Retro Nation.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.