Hra: Assassin’s Creed: Valhalla

Divadlo Historie uvádí vikinského Johna Wicka ve starých a dobře prošlápnutých bačkorách.

Tohle je skvělá hra. Její setrvačník se pár hodin roztáčí, ale po dosažení vysokých otáček je k nezastavení. Jako norský vyhnanec běhám někdy v 9. století přes anglické pahorkatiny kolem velkolepých ruin římské kolonizace, plním mise povinné i naprosto periferní a snažím vybojovat legitimitu svému malému vikinskému království. Nemám pocit přetížení od vnitřní agendy – protože mě každičká věc strašně baví. A když přestane, mohu jít za štěstím jinam. A dává to smysl.

Je to nirvána v rámci toho, co mám na sérii AssCreed rád – svobodu konání a pohybu, pocit dobrodružství, které sám režíruji. Způsob, jakým to studio Ubisoft už roky dělá mi vyhovuje a v téhle hře je „kázání Ubisoftu o otevřenosti“ nejdál. Dobrodružství je plnokrevné a tak přirozené, až máte pocit, že skutečně žijete v Anglii v zobrazované době. Není to realistické, chraň Odin, to by bylo jak tvrdit o Black Flag, že je dokumentem o době pirátů, ale autentické – všechno to je prostě „tak nějak správně.“ A pak je tu příběh, ale ten pro mě nikdy nehrál v AssCreed silnou roli, takže jsem si ho přečetl na Wikipedii a jsem spokojenej.

A ještě jedna věc, která je kulervoucí. To je ta historičnost, kterou se série ohání jako šlechtickým titulem. Tohle interaktivní Divadlo Historie zvládá reflektovat současné objevy a nálezy (typicky ženy válečnice ve vikinských tlupách) a autorsky kondenzovat zeměpis, politiku, náboženství, místopis a architekturu doby do důvěryhodného popíku. Nesmyslnosti v historičnosti? Jistě! A v hratelnosti? Našly by se, třeba tupé souboje, ve kterých se hlavní hrdina/ka stává Johnem Wickem se sekyrou, jinak žádné výtky nemám, ale…

Ale. ALE. Po dvaceti hodinách cítím, že jedu na setrvačnost. Všechno vlastně znám z minulých dílů. Všechno sedí. Všechno umím. Hrát Valhallu je jako nasadit prošláplé a pohodlné bačkory. A to mi vadí – chtěl bych něco nového. Vidět, jak se série posunuje do neprobádaných míst (kupodivu mi přesně tak voní Immortals Phoenix Rising). Ale nemám dostatečnou motivaci zkoušet hrát jinak, protože pořád tady jsou ty staré dobré bačkory, ve kterých se to dá proběhnout bez zádrhelů. Což není nutně špatně. Možná Assassin‘s Creed konečně našla dokonalé vyvážení všeho. Tím ale také dělá krok k nekonečnému opakování téhož v dalších dílech. A to na mě působí špatně.

Autor: Luke

Pavel Dobrovský. Novinář. Fotograf. Cestovatel. A pár dalších nálepek. ABC, Level, Retro Nation.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.