Fabelmanovi jsou film, na který s radostí půjdu ještě jednou.
Steven Spielberg se vrací do dětství, ukazuje sám sebe a dobu, jak si ji pamatuje – nikoliv přesně tak, jak se události děly. A to je možná to nejdůležitější. Namísto toho, aby dramatické dospívání budoucího filmaře Sammyho klopýtalo o historické události, procházíme padesátými a šedesátými léty minulého století bez zátěže politiky. Je to osvěžující. O to větší pozornost je věnována Sammymu, jeho fascinaci a love-hate vztahu k natáčení filmů, ale také událostem v jeho početné židovské rodině.
Spielberg brilantně vede herce (a diváky) žánrovým slalolem od autobiografie k středoškolskému filmu až po rodinné drama a daří se mu přitom jen tak mimochodně trousit nejednoznačné odkazy na všechny své pozdější kultovní filmy (nejednoznačné proto, že doutník je někdy jen doutník a je to vlastně dost jedno). Co se hereckých výkonů týče, tak ty se rovnou můžou jít zařadit do fronty na Oscara.
Tak trochu jsem očekával, že Spielberg padne do pasti obdivného sebezahleděnění do vlastního odkazu a kreativity, anebo že bude kýčovitě vyznávat lásku k celuloidu. Takový ten typ filmu, jak mu Hollywood nesmí říci ne, protože ten režisér je už starý a vydělal spoustu peněz, takže si to zaslouží. Ale ne. Fabelmanovi jsou svižný, dojemný, vtipný a jemně kousavý film (prakticky bezbožný Sammy si začne s falešně fanatickou křesťankou, což možná víc říká o době než o náboženství). Filmařina hraje ve velké části filmu jen druhé housle, i když nakonec jasně vítězí.
K tomu všemu přidává výrazný plus fakt, že John Williams napsal hudbu, za kamerou stál Kaminski a střihal Kahn, což je partička, se kterou to Spielberg táhne už pár desítek let. Fabelmanovi jsou film, na který s radostí půjdu ještě jednou, protože dokazuje, jak silný ve svém řemesle a schopnosti mluvit filmem jeden z největších amerických filmových influencerů minulého století.