Je to Doom? Není to Doom? Slavná značka v labyrintu krize identity.
Tohle je rychlá reflexe pár hodin hraní. Z 22 kapitol jsem došel do čtvrtiny a dál pokračovat nebudu.
Doom: The Dark Ages se ze všech sil snaží nebýt Doom z roku 2016 a nechce být ani Doom Eternal z roku 2020. O Doom I/II z let 93/94 nemluvě. Totiž, víte, The Dark Ages vám naservíruje pomalejší akci (teče v ní hustá krev), odrážení nepřátelských útoků (hustě ozubeným štítem, též se jím dá vostře vrhat), vyrážení démoních zubů pravým hákem (v hustý rukavici), vylepšitelné zbraně (na ještě hustší kvéry) a otevřenější úrovně (hustý!). A pak taky arkádovou minihru s hustým mechem a let na hustodrakovi. Dalo by se říci, že je to hustý.
Někteří vzletně tvrdí, že The Dark Ages je redefinování toho, co je to Doom. Omyl, redefinice značky vypadá jinak, jak dobře ví hoši od thrillerové akce Doom 3 (2004). Blbý je, že The Dark Ages se o tak razantní změnu obsahu ani nepokouší. Snaží se sice dělat věci jinak, ale dělá to tak divně, že nakonec hra nakonec ani není moc Doom.
TAKŽE JINAK, MHM
V tomhle žánru jde o jedno jediné: mít co nejvyšší počet zabitých zplozenců pekla na minutu. V tom se Dark Ages docela činí. Jenže k pocitu radosti z výhry nad rohatými legiemi mi chybí dvě ingredience. První je strach o život. Prostě tu občas musí být momenty frustrace z umírání nebo adrenalinu z těsného vyváznutí.
Druhou je pocit, že jsem si tu cestu k vítězství tak trochu našel sám. Že nejsem ve vleku designérských rozhodnutí, jak mám bojovat, kde mám bojovat. To bylo dobře podchyceno v Eternal. V Dark Ages vám místo toho ty zástupy pekelníků padají do cesty jako žáby, vyžadují vaši pozornost výzvami k finišovacím úderům a vy moc nemáte šanci ovládnout bojiště, protože bojiště ovládá vás. A když ho vyčistíte, tak chodíte prázdnými prostorami a nudíte se.
Navíc jsou tu takové divné věci. Jste zabiják, který od pohledu vraždí všechny démony, ale nad bojištěm pochodují démoni, které nelze zabít (protože jsou součástí animace na zadním plánu). He? Doom byl vždycky o tom, že vidím démona = zabiju démona.
A pak upgrady. Sbíráte kredity na upgradování zbraní. To je další vrstva, která mě odděluje od doomovské akce. Já nechci – nechci – v Doomu upgradovat zbraně. Ani zavírat portály do pekla v divné minihře. Nechci objevovat tajné místnosti tak, že do nich omylem přijdu. A nechci poslouchat příběh.
RADĚJI BEZ PŘÍBĚHU
Ano. Příběh. Konkrétně: dlouhé příběhové animace. Vyprávějí extrémně pitomý příběh s dialogy, jejichž demence proráží Karmánovu hranici. To psala umělá inteligence před dvěma lety? Je to tak blbý, že otec značky Doom John Carmack musí nadšením rotovat na kancelářské židli a vykřikovat, že on to tvrdil už dávno, že hratelnost je důležitější než příběh. Ah, myšlenka na mě přišla — možná je to záměr, aby se lidi víc soustředili na akci. Jenže o to víc jsou v ní pak vidět slabiny.
Nechápejte to blbě — Doom: The Dark Ages je technicky vyvedenou hrou s fantastickým výtvarným provedením a se solidní akční hratelností. Není to špatný Doom. Ale byly tu lepší. Je to taková ta hezká šestková/sedmičková záležitost. Možná by se mohla jmenovat Heretic. A možná si během hraní řeknete: A opravdu tohle bylo nutné? Nemám po ruce nějako AA+ střílejdu, která tu akci dělá srdíčkově a na plno?
