Globetrotting Lovecraft.
V Call of the Elder Gods se nebojuje. Je to dobrodružné pátrání po zakázaných vědomostech vymáchané v kosmickém hororu H. P. Lovecrafta. Nejčastěji jsem se v něm cítil jako Indiana Jones, kterého zavřeli do únikové místnosti – a nebylo to špatné! Navíc jsem nebyl sám. Místo jednoho hrdiny jsem měl pod rukou hned dva.
Všechny texty píšu ve volném čase. Nechcete mi k tomu koupit kafe?
Dvojice, na které celá hra stojí, je nečekaně dobře nahozená. Profesor archeologie Harry se po tragické události zamknul před světem a dávno přestal věřit čemukoliv. Mladá inženýrka Evangeline naopak ještě nestihla projít žádnou životní prohrou. Spojení dvou generací v honbě za tajemstvím starých bohů není laciný trik. Autoři se opírají o napětí mezi Harryho rezignovaností a Eviinou urputnou zvědavostí a hra na něm stojí víc než na samotných rébusech. Ty jsou vázané na vymezenou lokaci, ve které hledáte stopy vedoucí k řešení, abyste se mohli přesunout dál. Důležité: Hledání řešení nikdy nepřekročí hranici, kdy by zaseknulo plynutí příběhu.
CESTOVÁNÍ PO SVĚTĚ
Lineární příběh na šest hodin je totiž to, o co se tu hraje. Co nesmí drhnout. Cestujete z temného sídla v Nové Anglii přes australskou poušť do zamrzlého severu. Někdy se s hrdinou pohybujete samostatně, jindy mezi nimi musíte přepínat a spolupracovat. Ozvěny zmíněného Indiana Jonese jsou hmatatelné, ovšem nikoliv urážlivé. Kdo by je snad necítil, tomu napoví smyčce v soundtracku, které se klaní Johnu Williamsovi.
Call of the Elder Gods naplňuje naši touhu nejen po bezstarostném prolnutí globetrottovací „jonesiády“ a „cthulhiády“, ale pohrává si i s vážnými motivy ztráty blízkých lidí. V tomhle ohledu má nezastupitelnou roli hlas vypravěčky Norah, Harryho mrtvé manželky (a hrdinky adventury Call of the Sea, viz dále). Je cynická, vtipná a možná nejzajímavější postava z trojice. Bez ní by z Call of the Elder Gods bylo šest hodin řešení rébusů, ale s ní se do toho dostává příběh o lidech, ne pouze o pradávných rituálech.
MALÝ POKLAD
Lidé z madridského studia Out of the Blue mají za sebou Call of the Sea i méně známou American Arcadia, takže vědí, co dělají. Občas to ovšem zaskřípe. Část rébusů je až příliš pohodlná „cozy“ a občas mě napadlo, že v designu hlavolamů mohlo studio víc riskovat. Lokace zejí prázdnotou, kromě postupu se v nich nedá vlastně nic dělat. Nejsou to ale chyby, které by vás otrávily nebo šly proti dobrodružné atmosféře. Něco mi říká, že příští díl – jestli bude – bude zase o pěkných pár kroků dál.
