A že jste dlouho neslyšeli o Afghánistánu? Tak já vám o něm taky něco řeknu. Teda spíš o jednom člověku, skrz jehož oči tu zemi poznáte líp.
Jmenuje se Šáh Muhammad Rais. Také se mu říká „knihkupec kábulský,“ protože má několik knihkupectví. Je trochu jako taková ta postavička z fantasy RPG, ke které chodíte pro radu. Strávil jsem u něj v Kábulu dlouhé hodiny, mluvili jsme o všem možném. Vyndaval přitom z amerických vojenských dávek masité rozinky a házel je psovi, který se jmenoval John (nebo tak nějak). Občas se debat účastnil knihkupcův syn, který mě iritoval americkou angličtinou s texaským přízvukem, zřejmě po vzoru vojáků, se kterými se vídal.
O vojáky jste tu zakopávali furt. Ale o těch to není.
Muhammad od malička miloval knihy všeho druhu. Shromažďoval je a četl. Knihy byly (a jsou) jeho životem, potištěný papír svědectvím o minulosti, vítězstvím nad časem. Jenže v Afghánistánu je to poněkud adrenalinový koníček. Nejprve mu obchody s knihami vypalovali místňáci, pak Sověti, pak Talibánci. Naučil se skladovat knihy po celé zemi ve skladech, o kterých nikdo nevěděl. I tak mu na ně jednou za čas někdo přišel a vypálil je. Vzácné knihy, když je měl ve více kopiích, rozmisťoval do více skladů – zvyšoval tak šanci, že přežijou, když nepřítel vypálí ty ostatní sklady. Doma neměl žádné. Dělali u něj furt šťáry.
Hnutí Talibán nemělo rádo knihy a vše, co s tím souvisí: čtení, psaní, písmo. Traduje se historka, že jednou přijel ministr kultury k hrobu slavného islámského učence a správce hřbitova se mu omlouval, že nedokáže přečíst, co stojí na náhrobním kameni, protože neumí číst ani psát. „Ale z toho si nic nedělej. Já také ne,“ odvětil ministr kultury.
Smáli jsme se Muhammadem Raisem, já nevěřícně, on s bolestí, při všech těhle historkách. A pak si povídali o tom, jak je super, že Afghánistán kráčí do svobody. Bude to drhnout, bude to těžké, ale je to konečně tady. A když slunce zapadalo za kábulské kopce v okrových barvách, vytahoval staré fotky – šedesát let staré, černobílé, okousané nebo ohnuté. Fotografie Afghánistánu jeho mládí, z dob umírající monarchie. Házel je na stůl stejně ledabyle jako rozinky Johnovi. „Není,“ říkal. „Není. Není. Není.“ S každým není pleskla fotka o stůl.
Byly to fotky vesnic. Hradů. Mešit. Mostů. Fotky historických památek, divokých krajin, šťastných lidí. Není. Není. Není. A Muhammadovi, vzdělanému a kultivovanému, vstupovaly slzy do očí a padaly na ty fotky. To bylo to jediné, co zbývalo z krás jeho země, kterou indická knížata kdysi dávno vyhledávala jako „zahradu boží“ a přáli si nechat se v ní pohřbít. Fotky a slzy. Silnici znovu postavíte, ale chrámový komplex z 16. století? K tomu už nikdy žádné auto nedojede.
Rais ale bojoval. Po svém. Věděl a ví, že jediná cesta, jak zachovat něco v paměti je vydávat knihy, ve kterých se o tom píše. Ale ještě důležitější je naučit lidi, aby o tom uměli psát. Proto bylo v době našeho setkání jeho hlavní aktivitou tisknutí učebnic pro základní školy. Nevím, jak je na tom teď. Možná už zdrhnul. Ale spíš ne. Lidé jako on obvykle zůstávají.
Víte, nikdo z nás si to představit nedokáže. My máme naše hrady, zámky, mosty a historii. My umíme číst a psát. Máme knihy a internet, dokážeme vést rozumnou diskuzi, máme toho hodně. Nevíme, jaké to je, když vás války připraví o tohle všechno. A už vůbec nevíme, jaké to je, když se nadechujete, že konečně začnete žít a nějací zkurvenci vám zase začnou hrozit vypálením skladů a knihkupectví.
Víme kulový.
Ale teď třeba víte trochu víc o tom, jak to někdo v Afghánistánu může vnímat. Během cesty tou krajinou se mi stala spousta věcí hezkých, zlých, ale i magických. A o těch zase někdy jindy.