Impérium dostalo na zadek, formuje se Nová republika. Galaxií bloudí ztracené imperiální křižníky a kočkují se s aliančními silami. Je to taková ta galaktická normálka: jednou jsi nahoře, a pak dole, jednou máš v ruce laserové meče, a pak z tebe udělají pilota vesmírné stíhačky. Jako ve Squadrons. A já to zbožňuju.
Čekal jsem, že dostanu primitivní střílečku zabalenou do svěrací kazajky skriptů, místo toho jsem vklouzl do kokpitu rebelských a imperiálních letounů jako do pohodlného křesla a vrhl se do chytře zpracovaných misí. Co nedávají na rozloze a příležitostech pro taktizování, to nahrazují imtenzitou. Vyvolávají pocit fanfarónství barona Prášila. Vývrtka, čtvrt obrat, prudké zabrzdění a palba na třetí hodinu, prudce přidat a proletět dohasínajícím oblakem hořících plynů ze sestřeleného TIE, to vše za tři sekundy? Za mě dobrý! Překvapivě různorodé stroje, každá stíhačka má své výrazné vlastnosti a hlavně, hlavně se to parádně ovládá a je to strašně krásné na pohled.
V podání Squadrons není vesmír temnota s pár šutry, ale monumentální výjevy od přístavů zabudovaných do asteroidů až po rozpadající se planety a ukrutně velké vesmírné stanice. V tom se tak krásně žije, létá a střílí! Kdyby… Kdyby! Kdyby té příběhové kampaně nebylo. Nic proti schématičnosti příběhů ze vzdálené galaxie, fungují na nás pro svoji srozumitelnost a čitelnost (a proto se jim můžeme smát, stejně jako pohádkám), ale střídat mi pod rukama pilotáž za impérium a rebely? To je na ploše 14 misí taková schizofrenie, že si to prostě pořádně nevychutnám. Přitom není úplně pitomý, prostě starwarsovské béčko se vším všudy. Jenže, když dosáhnu úspěchu s rebely a v následné mise proti těm samým lidem na tom samém místě bojuji? Meh…
Vedlejším efektem vypravěčské nejistoty je obří dávka humoru. Asi nechtěného. Autoři podlehli touze přehnat charakterizaci, takže ti zlí jsou tady strašně zlí a ti dobří? Banda přemoudřelých a vyrovnaných multikulti jedinců. Oběma stranám byste nejraději nafackovali. Kdybyste je postavili vedle sebe, tak vydají na trojobrázkové karikaturní stripy do nedělních vydání Blesku. Ještě, že se nepromítají do multiplayeru, který jsem si dost užíval (dogfighty nebo ničení nepřátelských křižníků), i když jsem se za to nenáviděl, protože podstatou multiplayeru je nekonečné opakování bojišť a tímpádem podrývání příběhové důstojnosti Star Wars. Ale tady jsem se strašně bavil. Fakt.
Takže – nejlepší simulátor ze vzdálené galaxie? Ani omylem. Tahle medaile stále patří sérii X-Wing. Nejkrásnější adrenalinový pilotní zážitek ze vzdálené galaxie? Jednoznačně. Squadrons přenáší dogfighty z filmů do ukrutně krásných vesmírných scén a dělá to s jasným tahem zábavu a s vybroušeným ovládáním. Škoda jen toho příběhu.
A ještě takový dodatek: Traduje se, že George Lucas nechtěl podporovat v 80. letech vlastní výrobu her podle Star Wars, protože tehdejší počítače by nedokázaly zobrazit jeho epos v plné parádě. Zní to správně uvědoměle. Autor-tvůrce moudře hodnotí možnosti média a v klidu čeká na správnou příležitost. Ale je to fáma.
Lucas tehdá pronajal licenci Atari a hračkářům Parker Brothers (=vznikaly jednoduché hry), takže lidé v jeho vlastním herním studiu museli vyrábět úplně jiné a nelicencované tituly. Ty byly shodou okolností třeskutě originální a vtipné, takže ten byznysový přehmat byl k dobru věci. A i když pozdější „lucasovská“ série X-Wing v 90. letech přinesla nejvychytanější akční simulátory ze vzdálené galaxie, teprve Squadrons naplňuje (fiktivní) slova o vizuální kvalitě herního zážitku.
