Akční opakovačka, ve které to bez predátořích instinktů a chladné hlavy nejde, ideální adept na rozbíjení klávesnic.
Hrát tuhle hru znamená vidět rudě, mít mžitky před očima, zachvívat se křečí, sledovat celý svůj život a cítit vařící krev v žilách, to vše pár setin sekundy před smrtí. A ta přijde, těsně následovaná restartem. Nekonečný hudební riff mě dostával do tranzu a nutil do neustálého opakování. A bylo to zapotřebí, abych se na Post Void vyladil a naučil se v jejím beatu správně tancovat.
Minimalistická hudební smyčka je samozřejmě fajn, třeba i k tomu, abyste si zase jednou uvědomili, jak silně hudba přispívá k hernímu prožitku. Jenže klíč k pochopení celé téhle akční opakovačky leží v tajném soundtracku. Právě tyhle písničky poslouchal Švéd Josef Martinovsky (!!!) ze studia YCJY, když dával Post Void dohromady – za dvacet měsíců vytvořil křížence Hotline Miami a Devil Daggers. Poslechněte si to. A jestli se vám to bude líbit, užijete si i Post Void. Kombinace bleskurychlé akce, agresivní hudby a barevné provokace z ní dělá akční adrenalinovou jízdu jakou jsem dlouho nezažil. Naposledy u té Devil Daggers.
Každá úroveň je přitom krátká, zabere pár desítek sekund, jenže se musíte naučit sklouzávat, skákat a headshotovat. To znamená, že těch 11 úrovní zabere klidně pár hodin opakování. Od začátku. Bez ukládání. Zažralo se mi to pod kůži. Démonické potvory vypadají jako obyvatelé dimenze delirium tremens, jak by ji vymysleli David Cronenberg s Johnem Romerem, kdyby spolu byli dostatečně dlouho na pustém ostrově. Do nekonečna se táhnoucí hotelové chodby s tapetami a příšernými zvuky, barvami, efekty a démony – možná interpretace absťákového třeštění?
Anebo je to protestní a šeredný výkřik proti mainstreamové onanii FPS žánru. Anebo oslava rychlosti, s jakou každý den probíháme překážkovými drahami provokativních cizích názorů. Někdy to dáme až na konec, ale spíš ne. Každopádně, hrát se to vyplatí.
Odkaz na stránky autora s více informacemi.
